Zpátky do Asie

Nebyl čas a síla na psaní, ale jednou se k té svatbě dostat musíme! :)

Skončila jsem u domu, kde jsme bydleli, ale ještě jsem neukázala skoro nic z Kazachstánu, shame on me! V neděli v noci jsme dojeli, v pondělí se vyspali a vyrazili na výlet. Jeli jsme poznávat místní kulturu. Buďme upřímní, zas tolik jí tu není. Jde hlavně o vedro a o prach a spoustu muslimských stavbiček a staveb :)

Sayram

Tři tisíce let staré město s první mešitou v Kazachstánu – to je nutné navštívit, když je to jenom hodinu od Šymkentu, ne? :) V historii rozhodně nejsem kovaná, a stejně by vás to nezajímalo. Ale kdyby přeci jen, tak samozřejmě máme wikipedii :)).

Omrkli jsme i místní trh a hlavně si tam koupili trochu chalvy. Smutné je, že takovou jsme už pak v Šymkentu nepotkali. Mňam!

Jak jistě víte, islámská architektura se vyžívá v detailech.

Další fotky tu.

Tajemný dům

Když jsme se seznámili a dostatečně občerstvili po náročné cestě, přišel na řadu spánek. Ale kde? Část výpravy zůstala v domečku naší nové rodiny, zbytek se přesunul do domu přes ulici, který patřil nějakému známému či kamarádovi. Dům byl v podstatě prázdný, jediným vybavením byla pohovka v kuchyni, jídelní stůl a židle v hale, dvě postele, skříň a možná ještě pár drobností.

Celý interiér domu byl pojatý dost velkolepě, ač kýčovitě, zkrátka spousta prostoru a drahých detailů bez skutečného uměleckého vkusu, ale pššššt :).

Například delfíni v koupelně!

A samozřejmě víno v kuchyni! (Nebo vám doma snad neroste?)

Ale takhle obložený strop byste mít mohli, no né?

Ale uznejte, že bazén má dneska na zahradě kde kdo, i když uznávám, že asi ne obložený kamenem. (Ta voda byla takhle zelená až po dvou týdnech a to už stejně byla zima na koupání.)

Ještě bych nerada zapomněla na novomanželské apartmá, takže to nejdůležitější už znáte :).

Pro dvoutýdenní pobyt to bylo dost v pohodě. 

Nejlepší vzpomínky mám každopádně na pojídání melounů na okraji bazénu :)

Seznamujeme se

Nevím, jak často se dvě rodiny seznamují uprostřed noci, ale když jedete do střední Asie, tak prostě nebývá všechno podle protokolu.

Bylo zvláštní, když jsme rozlámaní dojeli ve dvě v noci do Shymkentu na nádraží a seznamovali se se svou budoucí rodinou v rychlosti na tmavém nástupišti. Pak nás naskládali do velké dodávky, i s kuframa, a ztemnělými ulicemi města dovezli k nim domů. Tam nás posadili do obýváku a začali na stůl nosit jídlo. Stále jsme uprostřed noci. Možná jsme se představovali ještě trochu blíž, ani nevím, protože já jsem nikomu nerozumněla a jen jsem v polospánku chroupala mandle, na které jsem si následně v Kazachstánu téměř vyvinula návyk.

Chcete se také seznámi s mou novou rodinou? :)

Tedy ne s celou, ono jich je asi milion, ale úzký rodinný kruh své švagrové vám představit zvládnu :).

Nejdříve Sevara - v době příjezdu budoucí nevěsta :)

 Starostlivá maminka.

Fotící tatínek.

A v Číně studující bratr :)

Víte, jak fotografové nikdy nemají vlastní fotky, protože jsou sami za objektivem, že? Tak fotografující tatík také nemá fotky sám sebe, protože se prostě žádné nevyvedly :)

Drncavá cesta, která nekončí

Třináct hodin vlakem, to není jen tak. Zvlášť, když se rtuť v pomyslném teploměru pohybuje vysoko nad "potným bodem" (tedy teplotním bodem, kdy se potíte, aniž byste vyvíjeli jakoukoliv aktivitu) a okénka starého vlaku nedrží za jízdy otevřená.

Nezbývá, než ležet, minimalizovat přehřívání organismu a tiše meditovat, nebo se občas projít chodbou, kde je sem tam nějaké okno pootevřené, a pozorovat placatou stepní krajinu Kazachstánu s horami v dálce.

Děda to vyřešil fikaně, chodil v nátělníku a ve slipech. Na zpáteční cestě mu ale tuto módu zatrhli (a babička si oddechla) a donutili ho obléct se ;)

Jakmile se vlak zastavil v nějaké stanici (kde většinou stál tak 10 i více minut), tak se na nástupišti vyrojili trhovci všeho druhu, a bylo možné koupit leccos od ovoce po masové pirohy.

Do Shymkentu jsme dojeli pozdě v noci, ale byli jsme rádi, že už tu dlouhou cestu máme za sebou.

Čekání

Letěli jsme tedy z Prahy do Almaty. Z Prahy jsme vystartovali někdy v půl desáté, do Almaty dorazili... v osm? Zkrátka někdy ráno, posun času způsobil, že si žádné časy nepamatuji :) Jen vím, že v Almaty jsme měli asi 4 hodiny, kdy jsme babičku s tátou nechali na nádraží, aby hlídali kufry a šli jsme do města. 

Já fotit, ostatní měnit peníze (když si uvědomím, kolik práce jsem měla a ještě mám s fotkama, tak kdyby mě za to platili, tak by to vyšlo ještě dráž, než že mě v Kazachstánu živili ;))

Fotit teda nebylo moc co, protože kazašská města nejsou úplně fotogenická. Navíc jsem se snažila nějak srovnat s ostrým sluníčkem, což vyústilo akorát v to, že jsem po dvou týdnech přijela domů, podívala se na fotky v počítači a zjistila, že je většina žalostně podexponovaná (tmavá).

Peníze jsme vyměnili, pár snímků cvakli, nakoupili jídlo na dvanáctihodinovou cestu vlakem a vydali se čekat na rozpálené nádraží, které už bylo o fous fotogeničtější :)

Pozn.: kdyby mě někdo chtěl opravovat, že není Almaty, ale Alma-Ata, tak wikipedia říká něco jiného :)

Do Kazachstánu se letí...

... LETADLEM!

Vážně :)

Zabere to něco kolem 6 hodin a v noci je to opruz, protože je tma a nemůžete spát. Nebo tedy aspoň já nemůžu moc spát v sedě déle než tak jednu hodinu. Navíc se mi nechce číst, protože nechci obtěžovat spící lidi světlem (a že jich spalo docela dost). A nejhorší je, když člověk sedí u okýnka a začne se mu chtít na záchod. Sousedi samozřejmě spí. ÁÁÁÁÁÁ!

Ještě, že jídlo dávají vždycky!

No ale ve dne je to lepší :) To je světlo, mraky, výhledy, hry, čtení, záchody, povídání, eventuelně i to spaní :)

Ano, všechny tři fotky jsou už z Kazachstánu. On je totiž veliký, takže možná tak polovinu letu (i když to si možná vymýšlím) se letí přes něj. A v Evropě není moc co fotit. Ta je moc osídlená a každý ji zná, ale je pravda, že když se z Prahy odlétá v noci, je to krásné a svítivé :)

Posádka kosmické lodi

Tak je to tady. Ája je zpátky z Kazachstánu. Co tam dělala? Byla celé 2 týdny svou rodinu. Starou, i tu novou. Byla totiž na svatbě!

Můj drahý, teď již ženatý, bratr si v Budapešti našel kazašskou Uzbečku a vznikla z toho svatba ve střední Asii. Dobrodružné, že?

Za posledních několik let jsem v úzkém rodiném kruhu nestrávila snad více než jeden den. Vlastně ani nevím, jestli jsme se někdy takhle všichni sešli. A najednou jsem s nimi měla být dva týdny? Jsem už velká holka, takže v pohodě! :)

A s kým vším jsem jela?

• samozřejmě se ženichem - svým bratrem :)...

• ...s maminkou...

• ...a tatínkem...

• ...s dědou, co se pořád někde toulal a ztrácel...

•  ... s babičkou, která z toho byla nervózní...

• a s rodinným přítelem Tomášem, který snad ty dva týdny s námi přežil v psychickém zdraví.

• Pro ty, kteří měli už chuť někoho zakousnout, tu vždy byla antistresová Mačka mačkací :)

• Jo a já jsem tam vlastně byla taky :)

No a protože jsme tam skutečně byli 2 týdny a mám asi 5 giga fotek, tak touhle přehlídkou osobností určitě nekončím!