Ti dva dojeli v době, kdy Čechy (a prý i Morava) ležely pod sněhem, nebo se to alespoň říkalo. Zato v Budapešti zima zaostávala - občas zachumelilo, ale tak, jak rychle sníh přišel, tak rychle i odešel. A bylo chladno a pošmourno.
Přesto jsme se v sobotu ráno probudili a vydali se do oněch závratně vysokých hor. Cesta to byla vskutku rozmanitá - nejdřív (starou známou) tramvají, ale o 2 zastávky dál než obvykle. Pak jsme přesedlali na červenou zubačku a stoupali do vyšších a vyšších budapešťských poloh a na konečné jsme po pár minutách chůze našli zastávku vlaku na János hegy (tedy Jánošův kopec), na kterém stojí Elizabetina rozhledna.
Že jsme ale jeli vlakem, určitě neznamená, že jsme jeli obyčejným vlakem. Nebyl to ani vlak kouzelný, ale dětský! Nebyl miniaturní (jako pro děti), ale úplně normální, a snad ho ani dítě neřídilo. Každopádně ho děti obsluhovaly (prodávaly jízdenky, dělaly výpravčí a průvodčí).
Když vlak přijel, nenapadlo nás nic lepšího, než do něj nastoupit (však to se taky většinou tak dělá, ne?). Nikdo nic nenamítal, tak jsme nastoupili a sedli si. A seděli a čekali. Venku postávaly obsluhující děti a divně koukaly. Pak dva kluci nastoupili dovnitř a divně koukali. Pak jsme se rozjeli. Opačným směrem. Po pár metrech jsme se naštěstí zastavili. A stáli. Děti stále divně koukali (ale možná je to normální dětský výraz, nevím...). Najednou jsme se rozjeli zas směrem zpátky ke stanici, kde vlak opět zastavil, a konečně začali nastupovat i jiní lidé. A vláček s bezva sedačkami (a ukrutně mrazivý) se najednou rozjel tím správným směrem.
Po chvíli k nám do skoro prázdného vagónu přišel "pan" průvodčí a něco povídá. My se ho naivně ptáme, zdali umí anglicky. Napůl zmateně a napůl vyděšeně se na nás podívá a odběhne za dveře, odkud po chvíli vleče trochu staršího chlapce. Ten nám jakoužtakouž angličtinou říká o jízdenky a ptá se, zdali nechceme koupit pohlednice s mašinkami. Když odešel, nechal u nás klučíka, než si pohlednice prohlédneme. Chtěli bychom tak trochu vědět, kolik pohledy stojí, ale klučík přeci neumí anglicky! Situaci však zachránila Deidre se svou bravurní pantomimou :) Klučík pochopil a vytáhl lísteček s ceníkem. Tak si Sid koupil jednu mašinku a dobrodružství pokračuje!
Cesta byla fakt náročná, protože jsme na trase několikrát stáli a čekali na vlak v protisměru a v tom vlaku byla taková zima, že jsme tam skoro začali i cvičit. Nakonec jsme ale přeci jen dojeli a vydali se pěšky. Kam jinam než do kopce.
Jak si na fotografiích můžete všimnout, vysoko v budínských kopcích bylo sněhu habaděj. A bylo to boží! Nakonec jsme se i k té rozhledně vyšplhali a chytli asi tak jediných deset minut sluníčka z celého dne. Škoda slov, tady máte pár obrázků, všechny jako obvykle v odkazu :)
Další fotky: http://picasaweb.google.com/xvoracko/101204_NaRozhlednu#
Žádné komentáře:
Okomentovat