ZOO

Výlet do budapešťské zoo byl vůbec jeden z posledních maďarských minivýletů. Ale ačkoliv byl mini, byl naprosto super :) V zimě byla většina zvířátek samozřejmě zalezlá, ale nevelká zimní zoo působila takovým zvláštním kouzlem. A hlavně! pavilon slonů! :)

Na něm bylo opravdu vidět, že zdejší zoo je vskutku stará (však je také asi druhá nejstarší v Evropě). Kromě stařičkého pavilonu slonů, který byl krásný (ale samozřejmě také vcelku málo prostorný), se tu nachází více různých bizarních staveb.

 

Nakonec jsem našla i nějaká zvířata. Jak nemám ráda opice, tak tyhle byly fakt vtipný :)

K nosorožcům by člověk mohl div nenatáhnout ruku (ale jako proč bych to dělala :)

 Kromě "obyčejných" zvířat...

... tu měli i domácí. Ale to se dneska ve městech prostě dělá, aby děti věděli, jak vypadá prase :)

A kromě domácích i zvířata vystříhaná z buxusu :)

A další fotky jako obvykle: http://picasaweb.google.com/xvoracko/101216_ZOO#

WAMP - design market

Ještě jedna ochutnávka z D-S víkendu (víkend s Deidre a se Sidem). V neděli jsme se po snídani v Rétesházu vydali na budapešťský design market s názvem WAMP. Nevím, jestli je to nějaká zkratka, ani co to znamená a jsem momentálně líná to zjišťovat, tak zůstaneme u nějaké té skryté poezie :)
WAMP se konal v budově Millenáris parku, což je poměrně nový park a v Budapešti aj docela slavný.

 

 

Budovy v parku mají dost jednoznačný industriální charakter. Aby taky ne, když zde bylo jedno z místních brownfields.

 

Podobné markety se konají i v ČR, někdo možná znáte, někdo neznáte. Sejde se spousta mladých tvůrců a prodávají to, co sami vyrobili nebo aspoň navrhli. Sortiment mužského oblečení a doplňků tu takřka chyběl, co se ale těch ostatních věcí týče, mají se ty české markety sakra co učit. Samozřejmě i tady byly některé výrobky dost bizarní.

 

 

 

 

No a za většinu fotek vděčím Sidovi, protože vzhledem k absenci pánské módy jen Ája s Deidre běhaly, prohlížely, zkoušely, kritizovaly, chválily,...

 

 

 

 

Jak se na rozhlednu chodí

I přijeli Deidre se Sidem jednoho prosincového víkendu na návštěvu a já je vzala na výlet do hor. Nebo mám-li být přesnější, do budínských kopců.

Ti dva dojeli v době, kdy Čechy (a prý i Morava) ležely pod sněhem, nebo se to alespoň říkalo. Zato v Budapešti zima zaostávala - občas zachumelilo, ale tak, jak rychle sníh přišel, tak rychle i odešel. A bylo chladno a pošmourno.
Přesto jsme se v sobotu ráno probudili a vydali se do oněch závratně vysokých hor. Cesta to byla vskutku rozmanitá - nejdřív (starou známou) tramvají, ale o 2 zastávky dál než obvykle. Pak jsme přesedlali na červenou zubačku a stoupali do vyšších a vyšších budapešťských poloh a na konečné jsme po pár minutách chůze našli zastávku vlaku na János hegy (tedy Jánošův kopec), na kterém stojí Elizabetina rozhledna.

Že jsme ale jeli vlakem, určitě neznamená, že jsme jeli obyčejným vlakem. Nebyl to ani vlak kouzelný, ale dětský! Nebyl miniaturní (jako pro děti), ale úplně normální, a snad ho ani dítě neřídilo. Každopádně ho děti obsluhovaly (prodávaly jízdenky, dělaly výpravčí a průvodčí).

Když vlak přijel, nenapadlo nás nic lepšího, než do něj nastoupit (však to se taky většinou tak dělá, ne?). Nikdo nic nenamítal, tak jsme nastoupili a sedli si. A seděli a čekali. Venku postávaly obsluhující děti a divně koukaly. Pak dva kluci nastoupili dovnitř a divně koukali. Pak jsme se rozjeli. Opačným směrem. Po pár metrech jsme se naštěstí zastavili. A stáli. Děti stále divně koukali (ale možná je to normální dětský výraz, nevím...). Najednou jsme se rozjeli zas směrem zpátky ke stanici, kde vlak opět zastavil, a konečně začali nastupovat i jiní lidé. A vláček s bezva sedačkami (a ukrutně mrazivý) se najednou rozjel tím správným směrem.

Po chvíli k nám do skoro prázdného vagónu přišel "pan" průvodčí a něco povídá. My se ho naivně ptáme, zdali umí anglicky. Napůl zmateně a napůl vyděšeně se na nás podívá a odběhne za dveře, odkud po chvíli vleče trochu staršího chlapce. Ten nám jakoužtakouž angličtinou říká o jízdenky a ptá se, zdali nechceme koupit pohlednice s mašinkami. Když odešel, nechal u nás klučíka, než si pohlednice prohlédneme. Chtěli bychom tak trochu vědět, kolik pohledy stojí, ale klučík přeci neumí anglicky! Situaci však zachránila Deidre se svou bravurní pantomimou :) Klučík pochopil a vytáhl lísteček s ceníkem. Tak si Sid koupil jednu mašinku a dobrodružství pokračuje!
Cesta byla fakt náročná, protože jsme na trase několikrát stáli a čekali na vlak v protisměru a v tom vlaku byla taková zima, že jsme tam skoro začali i cvičit. Nakonec jsme ale přeci jen dojeli a vydali se pěšky. Kam jinam než do kopce.

Jak si na fotografiích můžete všimnout, vysoko v budínských kopcích bylo sněhu habaděj. A bylo to boží! Nakonec jsme se i k té rozhledně vyšplhali a chytli asi tak jediných deset minut sluníčka z celého dne. Škoda slov, tady máte pár obrázků, všechny jako obvykle v odkazu :)

 

Další fotky: http://picasaweb.google.com/xvoracko/101204_NaRozhlednu#

Vidíte to?

Tak tady...

 

 

... tady se bude jednou bydlet.

 

 

No fakt!

... Duna City

(a ty stránky mají dost dobrou hudbu :)

Maďarské polévky v ponorce

Jsem nemocná a nemám náladu vychvalovat, tak tu padne tvrdá kritika na polévky v podniku Verne :o) 

Jedná se o naprosto cool místo, které prostě stojí za to navštívit, už jenom kvůli podvodní atmosféře, která tu panuje. Ale doporučuju tam jít spíš na pivo nebo limonádu. Podobně jako většina podniků na Váci útca (hlavní budapešťská pěší ulice) je i Verne zaměřen hlavně na turisty.

Chtěla jsem někde ochutnat dvě základní maďarské polévky - gulášovou a rybí (halászlé) a tady je navíc servírovali v kotlíku. Což je naprosto tradiční maďarské a super - pro turisty ;) Ale samotné kotlíky nemohly obsah zázračně zachránit. Resp. polévky byly dobré, ale obzvlášť té rybí už na první pohled něco chybělo. Ryby to nebyly - bylo tam pár kousků nějaké tresky, ale povězte mi, co je maďarského na tresce. A treska plavala v červené vodě. A to bylo všechno. Jestli vás zajímá, jak má vypadat správné Halászlé, tak jsem našla vskutku vyčerpávající článek. Nejvíce však rybí polévku (ale i tu gulášovou) charakterizuje věta: "Halászlé je specialita maďarské kuchyně a je tak vydatná, že se podává jako hlavní jídlo." A předpokládám, že nikdo nepovažujete pár kousků tresky v červené vodě za hlavní jídlo ;)

Gulášová (Gulyásleves) na tom byla o trošku lépe, ale žádný zázrak to také nebyl. Už se tam dala najít i nějaká ta zelenina, brambory a pár maličkých kousků masa, ale pořád to mělo do vydatné maďarské polévky daleko :o) Chleba nás od hladu zachránil :)

Ale pěkné to tam prostě je, jen jsme tam asi měli jít jen na rum, což byl také původní plán ;)