Budapesten vagyok

Tak jsem dnes absolvovala první hodinu předmětu "Hungarian language and culture". Samozřejmě nehrozí, že bychom se zhruba tak za 10 x 1,5 hodiny byli schopni domluvit maďarsky, ale základy jakéhokoliv jazyka se mohou vždy hodit.
Co však předcházelo dnešní hodině?

Minulý týden se nás sešlo v učebně asi 20 z celkem přihlášených 27 studentů. A pan učitel byl zděšen, neboť neočekával, že se mu přihlásí tolik lidí! Doposud se mu prý každý semestr přihlásilo zhruba 8-10 lidí, proto prý nepovažoval za důležité stanovovat ve školním systému nějaký limit pro předmět. A více než 10 lidí najednou prý nemá smysl učit (s čímž by se dalo souhlasit). Nj, jenže teď nás tam bylo 20 a co teď? Proto se nás pan učitel snažil rozdělit na dvě skupiny. Jenže to stále neřešilo problém, protože jediná doba, kdy se prolínaly množiny "volno učitele" a "volná učebna" byl pátek odpoledne a to se samozřejmě nikomu do školy chodit nechtělo. Resp. asi tak tři lidi se přihlásili, že by teda jako asi mohli. Ale to bylo málo a problém se stále vznášel ve vzduchu. Tak jsme tam tak seděli, tupě zírali, protože všichni studenti samozřejmě chtěli v předmětu zůstat, Zsolt (pan učitel :) nemohl najít jiné řešení. Chvíli chtěl i nějaké studenty vyškrtnout, ale to by jednak nebylo úplně fér a jednak samozřejmě nevěděl moc jaké.
Až po chvíli trapného přejímání a mlčení někdo navrhnul, jestli by vyučování už nemohlo začít v úterý v 7 ráno, jednotlivé hodiny by se zkrátily o 15 minut, takže první by byla 7:00-8:30 a druhá 8:30-10:00. A tak se stalo, že to bylo nejlepší možné řešení a já se ocitla ve skupině od 7:00, protože moc lidem se nechtělo a ostatně, já to mám do školy pravděpodobně ze všech nejblíž.

Ovšem dnes Zsolt navrhl, že bychom se střídali - jednou od 7:00, jednou od 8:30. A prý to v té druhé skupině prošlo, i když, jak jsem dnes zjistila, mi to volné dopoledne (další vyučování mám od 12:00) celkem vyhovuje :)

A co maďarština? Ta je, jak všichni jistě tušíte, vtipně znějící a těžká. Kdosi mi nedávno řekl, že pokud bych chtěla umět plynně mluvit maďarsky, musela bych si vzít Maďara a 10 let tu žít. Tak myslím, že to si nechám ujít :) Mají moc samohlásek a štve mě, že A vyslovují trochu jako O :o) A Zsolt má hrozně velkou pusu a když se snažil ukázat (přehnaně, samozřejmě), jak otevřít pusu při vyslovování jednotlivých samohlásek, tak vypadal vskutku kouzelně ;))
No moc jsme se toho za tu hodinu a půl skutečně nenaučili, takže umí říct tak akorát jak se jmenuju, odkud jsem a to je v podstatě skoro tak nějak všechno...

Výlet za hranice (všedních dnů :)

Před pár dny někdo na naší erasmové google skupině psal, že tenhle víkend je poslední možnost jet lodí do Esztergomu (či do Ostřihomi, chcete-li). Navíc studentská 25% sleva, no neberte to. Původně jsem uvažovala, že bych jela do Esztergomu vlakem a lodí až zpátky, protože noční cesta by mohla být zajímavá. Ale napsal mi (shodou okolností) jeden Čech, kterému se tato varianta moc nezamlouvala, ale mnou navrhovaná sobota mu vyhovovala, tudíž jsme se vrátili k plánu „ráno lodí, odpoledne vlakem“.

V 8.45 jsme měli sraz na tramvajové zastávce Vigadó tér, pod níž byl domeček na kupování lístků a samozřejmě spousta kotvících lodí. Nějakým záhadným způsobem se mi stalo, že jsem z tramvaje vystoupila už v 8.30, sedla si na zídku, trochu si hrála s foťákem a čekala.

V 8.48 píšu Adamovi (můj český spolucestovatel), kde asi tak je, a on mi obratem volá zpátky, že neví, kde jsem já, ale on je u cedule na tramvajové zastávce Vigadó tér. Opravdu nevím, jak se mi to stalo, ale nějak jsem prostě vystoupila o zastávku dříve. Takže jsem vzala první tramvaj, vystoupila (tentokrát skutečně) na Vigadó tér a běžela do lístenkového domku, kde už ve frontě čekal Adam. Poznali jsme se rychle, koupili lístky a na poslední chvíli se stačili nalodit. Loď odplouvala chvilku po deváté hodině.

Přestože počasí nám zrovna nepřálo (ach, jak krásné by bylo jet v pátek za slunečného počasí!), loď byla vcelku plná. My se usídlili na horní palubě, která měla tu výhodu, že nám ve výhledu nebránila umatlaná okna a, jak jsme zjistili při vystupování, tam byl alespoň nějaký vzduch. Na druhou stranu tam toho vzduchu někdy bylo až moc, vítr byl studený a lezavý.

A čekalo nás něco přes 4 hodiny jízdy s několika zastávkami, na kterých se vždy vyhrnula z lodě a nahrnula do ní spousta lidí. Akorát do samotného Esztergomu už byla loď (nebo aspoň horní paluba) poněkud prázdná. Když jsme minuli poslední most těsně za Budapeští, čekaly nás už víceméně jen nekonečné a nudné břehy zarostlé pořád tím samým.

Až po hodně dlouhé době (čas bylo lepší nekontrolovat :) na nás vykoukly i nějaké kopečky. Jedna ze zastávek byla ve Vácu (evidentně tu mají rádi kostely :), další ve Visegrádu (takhle z řeky to vypadalo, že tam toho moc není :) a Nagymaros (protější břeh). Když už jsme se vážně nemohli dočkat, až tahle cesta skončí, uviděli jsme konečně kupole ostřihomské baziliky.

Bohužel to trvalo další tak cca půlhodinu, než jsme uviděli i maďarsko-slovenský most mezi Ostřihomí a Štůrovem.

Šťastní jsme vylezli z lodi (ta cesta byla opravdu docela nudná – resp. zbytečně dlouhá, pokecali jsme si jinak dobře :), a rozhodli se, že se vydáme na Slovensko. Původně jsme uvažovali, že si tam i skočíme na oběd, ale Štůrovo se nám z lodi i ze břehu zdálo tak ošklivé, že jsme došli jen do poloviny mostu a zase se radostně obrátili zpátky do Maďarska.

Nicméně najít v Esztergom nějakou hospodu opravdu není jednoduché. Mají jich tu pomálu. Kaváren je tu trochu víc. Ve skutečnosti mě město moc neuchvátilo, abych pravdu řekla.

Když jsme tak stoupali směrem k bazilice a já si fotila jakéhosi siláckého bojovníka, říkala jsem si, že podobnou soch jsem už někde viděla.  A jak jsem vstoupila bránou do hradu a viděla sbírku starých zvonů, docvaklo mi, kde jsem toho bojovníka viděla – přesně na tom samém místě před rokem, když jsme tu byli na výletě v rámci letní školy :) No stává se. Takže jsem jela 4 hodiny lodí po nudném Dunaji, abych viděla to, co jsem viděla už před rokem :)

Přesto jsme loni nebyli na věži baziliky. A ta je vysoká! Zaplatili jsme 500 Huf a vystoupali hrozně hrozně hrozně moc schodů. Schody byly tak točité, až se nám z toho točila i hlava, uzoučké a co bylo nejvtipnější – byly obousměrné. A lidi se tam potkávali. No ještě, že jsme se tam dostali teď na podzim, kdy už hlavní nával turistů polevil.

Kdybych jela sama, možná bych ještě nějakou dobu bloumala městem a snažila se najít něco zajímavého (ještě by mohlo být pěkné vylézt na kopec s kapličkou, ale to by byla spousta dalších schodů :), ale takhle jsme se vydali směrem k nádraží, které bylo vzdálené asi 2 km od baziliky, nicméně časově nám to vyšlo krásně, my nasedli do pěkného moderního vlaku a hodinu a půl se kodrcali zpět do Budapešti.

Workshp Szentendre

Tak se stalo, že jsem téměř před dvěma týdny přišla v pondělí a v úterý do školy na vyučování a ono nebylo. Až v úterý po poledni jsme měli faculty orientation day a nějaká spolužačka mi pověděla, že vyučování začíná až 27. září, že ty první dva týdny jsou nějaké workshopy. Což o to, jak jsem přijela a zašla do international office, tak mi tam Piroska říkala, že se mohu připojit, mám-li zájem, ale v podstatě mi k tomu nedala žádné informace. Jen jednu – učitelka hovoří nejspíš pouze německy. Tak jsem konání workshopu úspěšně vytěsnila z hlavy. Nj, jenže čekal mě tedy další volný týden a tak jsme si s Jaanou (estonská kolegyně) řekly, že to teda zkusíme. 

A to jsme neměly, protože jsme promrhaly krásný slunečný týden.

V pondělí jsme se všichni vydali do Szentendre, pěkného historického městečka vzdáleného asi 40 minut cesty příměstským vlakem. 

Tam se nás (nakonec nás bylo 5 erasmáků) ujala doktorandka, která nás provedla po částech města, které měly být zpracovány – horní a dolní část koryta městského potoka, dvě malá náměstíčka, z nichž jedno je spíš ulice než náměstí, a dvě části nábřeží Dunaje. Jednu z nich jsme si měli vybrat.  Jaana a já jsme si vybraly horní část koryta městského potoka Bükkos patak a přemýšlely, co se tam jako dá navrhnout, když to koryto je 2 – 3 x ročně zaplaveno vodou.

Teoreticky jsme měli celý týden na zpracování našeho návrhu a v pátek měla být prezentace. Také byly možnosti konzultovat, ale Jaana a já jsme to jaksi ani jednou nevyužily ;) V úterý jsme šly do školy nahlásit, co jsme si vybraly, protože v pondělí jsme se ještě nějak nebyly schopné dohodnout a rozhodnout (resp. jsme si lokaci vybraly už v pondělí, ale až po té, co byl dán rozchod). Také jsme doufaly, že dostaneme nějaké mapové podklady a materiály. Nedostaly, akorát jsme daly naše adresy nějakému týpkovi, který nám je měl poslat. To, co přišlo, se ovšem mapovými podklady opravdu moc nezývat nedalo ;) Bylo to něco jako mapa města pro turisty :o) Nu což, trochu jsme použily, Gogole a stejně tam nebylo extra moc co řešit, takže jsme se s tím nějak spokojily.

V pátek jsme naběhly do budovy G a marně hledali spolu s dalšími třemi erasmáky místo prezentace. Jedna z holek se zeptala nějakého náhodně procházecího pána na něco (my totiž akorát věděli, že to má být v G v prvním patře, takže ani moc nevím, na co se ho vlastně ptala ;) a on se svou perfektní angličtinou (kdo by ji tu čekal?) se nám snažil pomoci. Zaplul do svého kabinetu a začal obvolávat a obvolávat. A než dovolal, tak se u nás na chodbě najednou zjevil maďarský student ze stejného workshopu (kterého jsme tam mimochodem potkali asi tak o půl hodiny dřív a ptali se ho, kde to má být a on řekl, že moc neví a zmizel), a pověděl nám, že prezentace je v budově A, a dovedl nás tam.

Přišli jsme asi tak do poloviny prezentace, samozřejmě vedené v milé maďarštině, tak jsme tam chvíli seděli v zadní řadě a nezřízeně rušili, až se nás paní učitelka zeptala, jestli také máme něco, co bychom jim ukázali. Tak jsme jim to ukázali, pověděli, oni nám na to v podstatě nic neřekli a po prezentaci dalšího páru maďarských studentek jsme se opět zdejchli.

Nikdo neví, jestli za to budeme mít nějaký kredit, ale je mi to tak nějak jedno ;) A vzhledem k tomu, že zítra začíná „opravdová“ výuka, tak jsem velmi zvědavá, jak bude vypadat. Jestli jako ten workshop, tak si tu asi užiju hodně legrace :)

Nutné je totiž dodat, že jednou z podstatných částí našeho návrhu byly plastové koupací kachničky. Nad úrovní potoka v normálním stavu je klikatá lávka a kolem jsou schované ve speciálních "úložných prostorech" kachničky, které vyplavou, když přijde povodeň ;) Neptejte se na technické detaily, je to opravdu jen taková rychlá idea ukazující úroveň workshopu :) No minimálně se všichni na prezentaci velice pobavili ;)

A nakonec i odkaz na trochu více fotek: Szentendre moments

Hortus Hungaricus I.

V neděli jsem se srazila s Norou (má další maďarská kamarádka), Noémi (tandem partner) a jejími dvěma kamarády a všichni jsme nasedli do rozklepaného autobusu. Asi po půl hodině jsme dorazili kamsi za Budapešť do nějakého zahradnického centra nebo skladů nebo nevím, co to bylo, kde se konala výstava Hortus Hungaricus.

My tam jeli hlavně proto, abychom se podívali na soutěžní přehlídku zahradních expozic, které vytvořily především různé firmy, ale dvě byly vytvořené i studenty. Většina jich nestála za moc, ale pár jich bylo pěkných, a ta, co vyhrála, mě doopravdy zaujala ještě před tím, než jsem zjistila, že je to ta vítězná :)
Takže pár fotek (když na ně kliknete, otevřou se větší v albu):

Na začátku nás uvítala docela zdařilá expozice (resp. jedna z těch nejzdařilejších z celé výstavy) - celkově nic světoborného (asi by to trochu chtělo zapracovat na detailech, ale nějakou myšlenku to má, voda - a zvlášť ta padající z výšky - vždycky zaujme.

Následují další, které jsem moc nepochopila (třeba bylo vysvětlení v popiskách k expozicím, ale ty samozřejmě byly pouze v maďarštině, takže nic pro mě - a ano, mohla jsem se pravděpodobně zeptat Noémi nebo Nory, ale bez popisků si člověk asi udělá lepší názor na danou věc, a když ji nechápete a ani se vám nelíbí, tak je asi něco špatně :o)

 

Asi pokus o španělskou/mexickou atmosféru:

Noémi povídala, že tady mají být prvky z antiky :o))

Cosi!

Tak jo, jdeme na ty, co aspoň trochu vypadají :)

Venkovská zahrádka:

Studentská práce - pokus o design, ale vidím v tom tak maximálně zbytečně náročnou údržbu a minimální funkčnost.

Nic zas tak extrovního, ale stejně tady pařila k těm lepším :)

Tohle zákoutí má minimalistický potenciál, ovšem výsledek dopadl nějak zmateně a divně.

Nikde nesmí chybět japonský styl - použití Jinu a Jangu hned dvakrát!

Něco, co nevypadá nijak světoborně a ani to nemá geniální myšlenku, ale přesto jsem takovéhle šachy ještě neviděla.

V téhle hadí zahradě bych se asi bála, hadíci jsou ztvárnění zajímavě :)

Tak a nakonec i něco pěkného :)

A vítězný návrh! Dvoupatrové posezení - nebo vlastně třípatrové. V "suterénu" se nachází posezení, v "přízemí" vodní prvek, který je od posezení odcloněn vodní záclonkou (ta tedy byla moc blízko posezení, takže celá lavička byla mokrá :), a v "první patře" vyhlídka s posezením a střešní zahradou :)

MOM Park

MOM Park je komplex kancelářských budov a obchodního centra nacházející se v Budapešti, přesněji v Budě, na rohu Alkotás utca a Csörz utca. Autorem tohoto komplexu, který byl postaven na místě dřívějších Maďarských optických závodů (nejspíš :), je Antal Puhl (Antal Puhl’s Architectural Agency Ltd.). Údajně se jedná o první zástavbu v Budapešti, která navazuje na mezinárodní trend, dle nejž se ve městech boří tzv. hnědé zóny (brown zone, brownfields) a na jejich místě se zakládají nejen komplexy budov, ale i parky a parkové plochy.

V tomto komplexu se tedy nachází jak obchodní centrum a kancelářské budovy, tak i luxusní byty a polovinu plochy zabírají parky, aleje a relaxační zóny a v kancelářských blocích byly založeny i terasy pro zaměstnance. Autorem krajinářských úprav je Anikó Andor (LAND-A Landscape and Environment Design Studio).

A já jsem tam dneska byla :) Ještě se sem chci určitě vydat i večer, ale to čekám, až mi přijede stativ :)

Zdroj informací: http://www.mompark.com/

Další fotografie: http://picasaweb.google.cz/xvoracko/100915_MoMPark

Žabí park

Venku se dnes udělalo hezky a mně už se nechtělo sedět doma, tak jsem si řekla, že vezmu foťák a půjdu se projít do nedalekého parku. Já mu říkám „žabí park“, protože je v něm rybník, kde loni v červnu úplně neuvěřitelně kuňkaly a kvákaly žáby. Když jsem vyšla z domu, zjistila jsem, že se hrozně oteplilo, tak jsem se zase vrátila a trochu se převlékla. Hrozně mě to potěšilo a začala jsem si nadávat, že jsem nešla ven dřív než v podvečer, protože v bytě je opravdu docela chladno.

Mohla jsem jít po hlavní silnici, ve které bydlím, a k parku  bych došla, ale nějak jsem si říkala, že bych to vezmu vedlejšími uličkami, abych zjistila, jak tady takové ulice vypadají. Obecně mi přijde, že je v Budapešti hodně zeleně (ostatně, někde jsem i zahlédla, že se tím Budapešť hodně chlubí – něco jako „jedno z nejzelenějších měst v Evropě“ – oni jsou Maďaři vůbec hrdí na spoustu věcí, ale o tom třeba někdy příště).

Jak jsem se blížila k parku, byla stále více a více slyšet nějaká hudba. Jakmile jsem tam dorazila, bylo evidentní, že se zde něco děje. Mohla jsem si poslechnout maďarský pop a všude kolem pódia a i trošku dál v parku byla spousta stánků. Z části z nich mi přišlo, že se zde koná nějaký den zdraví nebo alespoň něco v tom smyslu, protože stánky nabízely přírodní kosmetiku, přístroj pro thaiskou masáž, fotku vaší aury a další podobné věci.

Samozřejmě nechyběly ani stánky s jídlem. No já narazila na stánek, který byl napůl čokoládový a napůl  medový a já se prostě neubránila koupi. Než jsem vůbec na procházku vyrazila, přemýšlela jsem, jestli si s sebou mám vůbec brát peníze. No nakonec jsem si je vzala a to byla možná chyba, protože jsem koupila několik spešl čokolád, které bych ráda zařadila do ochutnávky na blogu, který jsem zmínila v úvodníku (Mlsní jazykové) a jenž se snad začne pomalu rozjíždět co nevidět. Uvidíme tedy, jak moc spešl tyto čokolády budou, ale abych vás navnadila, tak jsou to dvě malé tabulky čokolád po 53 a 70% kakaa a dvě čokolády v tyčce „Café noir“ a „Noix de coco“. Jedná se o belgické čokolády, nebyly levné, tak snad budou stát za to :)

Co se medu týče, tak u něj byl neuvěřitelně vtipný mladík, který tančil do rytmů rozléhající se hudby a ač jeho angličtina byla spíš podprůměrná, byl neuvěřitelně ochotný a snažil se mi vše říct a dal mi ochutnat spoustu medů. Vzhledem k tomu, že jsem si med někdy někde chtěla koupit tak jako tak, tak jsem si nakonec vybrala jeden, u kterého mi nebyl schopen říci, jaký je, protože prostě nevěděl, jak mi to říct v angličtině, a ještě jsem si koupila malou skleničku pohankového medu, který příšerně smrdí, ale vážně moc mi chutná. Má takovou neobvyklou výraznou chuť. U tohoto medu také nevěděl, jak mi ho anglicky popsat, ale maďarsky se pohanka evidentně řekne pohanka (a doufám, že to není něco jiného :)), tak jsem se mu snažila vysvětlit, že vím, co to znamená, i když na mě trochu zmateně koukal :) Dále stánek nabízel různé ořechy v medu, med s ovocem a květinami (opravdu zajímavá a silná vůně!), med s čokoládou (ten mi vůbec nechutnal) a další jednodruhové a vícedruhové medy.

Nakonec jsem se šla ještě projít parkem, pozorovala chvíli procházející se lidi, mladíka s dívkou, jak zápasí s cukrovou vatou, kluky dovádějící na kolech, lidi odpočívající na lavičkách... Vždycky mě udiví, jak krásné mají v Budapešti letničkové záhony – jsou v každém, byť sebemenším parku. Jsem unavená českými afrikánovými záhony, tady jsou mnohem více druhově bohaté a najdete tu nejrůznější a krásné kombinace rostlin. Možná kdybych tu byla už nějakou dobu, byla bych stejně unavená z častého použití celosie jako z našich afrikánů, ale ona je prostě tak krásná a neobvyklá a má úžasně zářivé barvy, že bych se na ní mohla dívat pořád (dokonce při použití s afrikány :). Samozřejmě určitý vliv na to, že se tu letničkám tak daří, bude mít i mírnější klima, než je u nás, ale i tak by se zde mohla česká města učit.

Do tohoto parku ještě párkrát zajdu :)

Maďarský byt

Už jsem o něm víceméně psala, ale abyste tedy měli představu, v čem vlastně bydlím, tak tady máte navíc ještě pár fotek :)

Když vejdete do předsíně a otočíte se vpravo, uvidíte zhruba tak toto - koupelna je ještě blíž vlevo, před záchodem.

Koupelna a záchod :)

Kuchyně:

A jeden drobný panoramatická záběr na můj pokoj :)

Nutno dodat, že je tu pěkná zima! :o)

Borfesztivál /Wine festival/ na Budíně

Do poslední chvíle jsem si nebyla až tak naprosto jistá, jestli se na tenhle budapešťský event vypravit, protože má poslední zkušenost s maďarským alkoholem nebyla úplně příjemná :o). Navíc už od středy je nepěkné počasí a od pátku vytrvale a hustě pršelo. Nakonec jsem se ale dnes naobědvala a řekla si, že přeci nebudu sedět doma na zadku (nebo spát, což se mi moc chtělo :) a vypravím se na Budín!

Tak jsem tedy nasedla do té tramvaje, do které jsem omylem nasedla minule, protože ta mě měla dovézt pod hrad, kde se festival konal. Ovšem jaké bylo mé další překvapení – tramvaj mě zavezla pod hrad, ale z trochu jiné strany, než jsem očekávala. Na nábřeží byly jakési uzávěry a nakonec jsem si uvědomila, že jsem zaslechla něco o tom, že se tento víkend má konat nějaký maraton. No neztratila jsem se, nakonec i festival jsem našla.

U pokladny jsem zaplatila jednodenní vstupné za 2 300 HUF a dostala jsem degustační skleničku, plátěný sáček na její nošení, a náramek opravňující ke vstupu.

V areálu festivalu bylo nutné si v infostánku koupit degustační kupony – jeden za 100 HUF. To bylo jediné možné v areálu a bylo možné za něj dostat degustační vzorky (obvykle 2-5 kuponů, ale některá dražší vína i více) a různá jídla (ta rozhodně nešla pod 10 kuponů, takže jsem žádné opravdu nezkoušela).

Už na první pohled bylo v areálu stánků s nejrůznějšími víny víc než dost a to jsem ještě nevěděla, kde všude se ještě nalézají. Byla jsem naprosto ztracená, protože nejsem zas takový vinný znalec a vůbec jsem netušila, kde začít. Tak jsem se začala prostě jen tak procházet a připadala jsem si lehce zoufale a nemožně a říkala jsem si, co tam vůbec dělám, když tomu nerozumím. Pokukovala jsem po stáncích a můj pohled zachytila jakási paní, která na mě hned začala anglicky.

Tož ochutnala jsem u ní, nabídla mi nějaký Furmint z Tokaje, ale abych pravdu řekla, nebylo to úplně to nejlepší, co jsem kdy pila, no ale ani to nejhorší, to přijde později :o).

Po té, co jsem prošla další část, jsem chtěla být vtipná, což se mi vůbec nepodařilo. Přišla jsem k nějakém stánku, kde jsem slyšela, že paní mluví s ochutnávači anglicky (anglicky tam mluvilo docela hodně vystavujících, což bylo příjemné, také na festivalu bylo opravdu hodně cizinců) a prohodila něco ve smyslu: „netuším, co ochutnat, tak jsem si vybrala vás, protože máte hezké lahve.“ – No já vím, nic moc :o) Ostatně ani ty lahve nebyly nic extra, ale prostě jsem to chtěla na někoho použít :) Víno (bílé) bylo plus mínus docela dobré, spíš takové průměrnější.

Do třetice všeho dobrého, ale určitě ne tentokrát, fuj! Narazila jsem na stánek s ovocnými víny. Naprosto netuším z jakého důvodu, ale zkusila jsem malinové. Napila jsem se jednou, napila jsem se dvakrát, ještě i potřetí a pak šlo víno do kytiček ;) Resp. už předtím jsem viděla nějaké lidi vylévat víno do trávníku, tak nejdřív jsem se ostýchala, ale pak jsem se rozhodla, že to malinové si nic jiného nezaslouží. A takové pěkné záhony tam mají:

Řekla jsem si, že si koupím ještě dalších deset kuponů, takže poslední tři jsem cestou k infostánku dala za čerstvý vinný mošt – ňamí! (Nj, bohužel jsem pak zjistila, že jinde ho měli i za 1 kupon, ale což). Když jsem se vybavila dalšími lístky, řekla jsem si, že si dám něco lepšího než ty patoky za dva tři kupony. Už chvíli jsem se sháněla po temně žlutém vínu, které jsem viděla ve sklenkách kolemjdoucích – ta barva mě prostě dostala! A našla jsem. Přišla jsem k nějakému stánku, kde měli těch tmavožlutých lahví víc vedle sebe.

Z pána jsem dostala, že to jsou sladká vína a on mi prakticky vnutil nějaké z roku 91 – mělo nejtmavší barvu – za 5 kuponů. A bylo boží! Upozorňuji, že ve vinařském názvosloví se fakt nevyznám (i když jsem se párkrát už snažila se v tom zorientovat, ale marně :), ale tipla bych, že tohle bylo spíš takové dezertní víno, nebo likérové nebo tak něco – těžší, velmi sladké, velmi výrazné. Prostě takové to víno, na které dostávám chuť po obědě :)

Neřekla bych, že se to k tomu hodí, ale ještě jsem si koupila u lahůdkářského stánku za dalších pět kuponů pyramidu z měkkého kozího sýra obalenou v popelu a plátek paštiky s portským – obojí výborné!

A všechno jsem si to vzala na hradby, dívala se na zamlženou Pešť a vychutnávala!

Celou dobu jsem si říkala, že to zakončím nějakým červeným vínem, tak jsem si koupila ještě dalších 5 kuponů, ale nemohla jsem moc najít žádný stánek, který by mě nějakým způsobem zaujal. Nakonec jsme našla – vína z Transylvánie. Tak jsem se opět zasnažila být vtipná, přišla k týpkovi a povídám mu, že bych ráda utratila svých posledních pět kuponů za nějaké fajné červené. Tak mi vybral nějaký vzorek za požadovanou cenu, už si ani moc nepamatuji, co mi řekl (snad, že se to víno jmenuje „černá žena“ nebo co..?) a...

...a tohle víno za 5! kuponů jsem také nějak nemohla vypít :( Nebylo úplně špatné, to ne. Ale mělo opravdu hodně tříslovin a prostě mi nepřišlo natolik dobré, abych už po nějakých 4 dcl různých vín tohle dopila.

Celkově jsem ale nakonec ráda, že jsem šla, i když by to určitě byla větší zábava (a více vzorků k ochutnání :) s někým dalším (tedy já přesně vím s kým – no to je jen takové malé postesknutí :)

Další fotky na mé picasse :)