Třináct hodin vlakem, to není jen tak. Zvlášť, když se rtuť v pomyslném teploměru pohybuje vysoko nad "potným bodem" (tedy teplotním bodem, kdy se potíte, aniž byste vyvíjeli jakoukoliv aktivitu) a okénka starého vlaku nedrží za jízdy otevřená.
Nezbývá, než ležet, minimalizovat přehřívání organismu a tiše meditovat, nebo se občas projít chodbou, kde je sem tam nějaké okno pootevřené, a pozorovat placatou stepní krajinu Kazachstánu s horami v dálce.
Děda to vyřešil fikaně, chodil v nátělníku a ve slipech. Na zpáteční cestě mu ale tuto módu zatrhli (a babička si oddechla) a donutili ho obléct se ;)
Děda to vyřešil fikaně, chodil v nátělníku a ve slipech. Na zpáteční cestě mu ale tuto módu zatrhli (a babička si oddechla) a donutili ho obléct se ;)
Jakmile se vlak zastavil v nějaké stanici (kde většinou stál tak 10 i více minut), tak se na nástupišti vyrojili trhovci všeho druhu, a bylo možné koupit leccos od ovoce po masové pirohy.
Do Shymkentu jsme dojeli pozdě v noci, ale byli jsme rádi, že už tu dlouhou cestu máme za sebou.
Žádné komentáře:
Okomentovat